Uspěchaná doba, nahánějící nás stále častěji a více do různých multikin a multikomplexů, se nepochybně odráží i na nabídce filmového menu. Zfilmováno bylo již vlastně úplně všechno (něco dokonce i několikrát za sebou) a tak je stále těžší příznivce pohyblivých obrázků potěšit. Navzdory tomu však mám pocit, že se to filmařům celého světa stále ještě daří. A když už to není zrovna superfilm s totálně nerozluštitelným poselstvím, které vás však navzdory všemu nakonec stejně cestou domů zahřeje na srdci, stane se čas od času, že vám přijde k duhu i něco mnohem méně náročnějšího. Něco amerického (pravděpodobně), něco neoriginálního (jak také jinak), avšak především něco velmi slušně provedeného, třebaže byste u toho mohli alespoň na chvíli zapochybovat, cože vlastně vedlo ruce a úmysly tvůrců.
Klasický hitchcockovský námět špehování sousedů, datovaný již téměř o celé půlstoletí zpět („Okno do dvora“, 1954), byl z prozaicky pochopitelných důvodů vždy celkem oblíbený, a tak bylo zřejmě jen otázkou času, kdy na něj američtí remakeři jedenadvacátého století narazí také. Režisér D. J. Caruso jej tentokrát pojal jako zdravě zásadní inspiraci a rozehrál s ním vcelku prostý příběh kolem dospívajícího adolescenta, který poté, co tragicky přijde o otce, se jednou neudrží a natluče svému učiteli. Trest, jenž následuje, může na první pohled vypadat celkem neškodně, nicméně jak se později ukáže, vydržet tři měsíce v domácím vězení není žádná sranda. A tak Kale s hlídacím obojkem na noze zjišťuje, že najednou nemá jak utloukat čas, zvláště když mu matka odstřihne většinu jeho bezdrátového spojení se světem. Naštěstí se do sousedství přistěhuje pohledná vrstevnice, která si jaksi zapomíná hlídat okno, když se takhle po večerech převléká. Ke slovu tedy přichází dalekohled. A když není Ashley doma, i leckde jinde se děje něco zajímavého. Smradi od vedle sledují tajně placený pornokanál, soused od naproti zahýbá manželce s pokojskou a další soused zajíždí do garáže Fordem Mustangem nápadně podobným tomu, v němž před nedávnem zmizela další z obětí neznámého bestiálního vraha. Počkat?
Ne, nevykládejme si, že tady jde o něco víc než jen o dobrou zábavu, zábavu podobnou té, jako když si pustíte třeba dobře provedené cover verze vaší oblíbené skupiny. Hranice nicméně v podobných případech bývají tenké a od dobré zábavy pak nebývá daleko k různým variantám průšvihu. Tomu je ovšem naštěstí „Disturbia“ na hony vzdálena. Nezapře totiž poctivě odvedené thrillerové řemeslo, které zejména nepostrádá patřičné stupňování děje (chvílemi jsem měl dokonce za to, že ten nejvhodnější okamžik k prozrazení pravé identity – tedy jestli vůbec – podezřelého souseda pana Turnera už jaksi vyprchal), nepostrádá výborné kulisy a vůbec interiéry, a když už by mu třeba mohlo být nejhůř, vytasí se alespoň s jemnými náčrtky slušného humoru, který především v podání Shiy LaBeoufa (Kale) nepostrádá určité kouzlo. Představitel hlavní role (má se objevit i ve čtvrtém pokračování příběhů Indiany Jonese, nazvaném „Indiana Jones a království křišťálové lebky“) vůbec stojí na vrcholu hereckého obsazení „Disturbie“, neboť ústředního hrdinu, tedy klasického amerického odnikud nikam teenagera s krásně čvachtavým přízvukem, zahrál naprosto bravurně. Z ostatních hereckých představitelů zmiňme spolehlivého zloducha a zlosyna Davida Morse („12 opic“, „16 bloků“), který i zde nemá nejmenší chybičku, Kaleho zcela nevýraznou matku Carrie-Anne Moss (proslulou samozřejmě jako Trinity z „Matrixu“) a jen o něco málo více přesvědčivou Sarah Roemer, jinak svůdný objekt Kaleho milostného vzplanutí.
Aniž bych tedy spořádal krabici popcornu a vylemtal litr coly, odcházel jsem z promítacího sálu celkem naplněn. Zážitkem a dojmem, který sice zanedlouho víceméně vyprchal, nicméně po dobu účinku stačil na opravdu poctivé zaujetí. A navíc byla právě levná středa, což jsem si samozřejmě chtě nechtě musel také započítat.
Flash trailer ČSFD